Hodinový dokument, který odvysílala Česká televize na svém druhém programu v neděli 16. května 2004, věnovaný příběhu bludovského mlynáře Huberta Habermanna a jeho rodiny byl dozajista zajímavý. Přiznám se, že jsem k němu přistupoval s velkou nedůvěrou, kterou ve mně vzbuzoval autor námětu Josef Urban, který již ve svém románu „prokázal“, jak dokáže zacházet s historickými fakty. Byl jsem ale příjemně překvapen. Z tehdejší Urbanovy historické lži toho na základě svědectví pamětníků mnoho nezbylo. Dokument byl vyvážený, zazněly výpovědi obou stran, kdo chtěl, pravdy se dobral. A že to takto skutečně zapůsobilo, mi potvrdila řada cizích lidí, kteří o celé věci až do chvíle zhlédnutí dokumentu nic nevěděli. V závěru se jednotlivá svědectví poskládala v relativně ucelený obraz, který potvrdil právě tu verzi celé nešťastné příhody, která mezi řadou místních občanů kolovala a koluje a kterou jsem, koneckonců, od dětství slýchával i já. Pokud něco mělo nacionální, protiněmecký podtext, pak to bylo „pouze“ zatčení. Vražda s Habermannovou národností měla podle všeho společného máloco, spíše šlo o projevy jiných vášní – zloby, touhy po majetku apod. Byla to tedy podobná lidská tragédie, jakých se v minulosti odehrálo mnoho, a jaké se bohužel linou a linout budou celými lidskými dějinami.

Jak se říkává, konec korunuje dílo. A tak skutečně klíčovým okamžikem byly zmínky o odtajnění soudního spisu ze začátku padesátých let s hlavním viníkem celé tragédie. V rámci onoho vyšetřování byl potvrzen Habermannův vrah, na nějž se však vztahoval jeden z tzv. Benešových dekretů takovéto činy amnestující. Celá konstrukce, linoucí se vystoupeními mnohých, se tak sesypala jako domeček z karet. Škoda jen, že se autoři televizního dokumentu na závěr nezeptali všech těch, kteří za viníky označovali celou řadu dalších lidí, co na toto zjištění říkají. Rád bych viděl jejich protažené obličeje ve chvíli, kdy by slyšeli, že jejich dlouhodobá cílevědomá propaganda stojí na písku. Zvláště zajímavá je skutečnost, že se onen soudní protokol s viníkem - členem KSČ - o údajném zločinném podílu zakladatele lázní Zdeňka Pospíšila (jehož by mnozí velmi rádi do případu co nejvíce namočili) nezmiňuje. Přitom bylo nasnadě v první polovině padesátých let do případu zatáhnout tehdejšího politického (třídního) nepřítele, představitele buržoazie. Rozhodně by tehdy sejmutí alespoň části odpovědnosti z beder komunisty bylo vítané.

Z celé řady nejrůznějších pamětníků v dokumentu vystupujících však otřesným způsobem vyčnívala výpověď současného ředitele bludovských lázní MUDr. Jiřího Riedla. Báchorce o pokladu se zasmál snad každý, s kým jsem o tom mluvil. Možná jsem zrovna v tu chvíli neposlouchal, ale nepochopil jsem, kdyže to měl být poklad v lázních zakopán, a především proč právě v lázních – proč ne na Markavině, Mezimořské či kdekoli jinde.

Ve chvílích, kdy MUDr. Riedl hanobil „rodinu Pospíšilovu“ (všimněme si, že málokdy jmenoval pouze zakladatele lázní, ale paušálně používal termínu „rodina“), jsem nevěřil vlastním uším. A v duchu a později i nahlas jsem se ptal: „Nestačí mu, že svou činností připravil Pospíšilovy potomky o lázně, musí ještě bezdůvodně a především neoprávněně hanobit mrtvé?“ Člověka napadá otázka, kde se v člověku může vzít tolik licoměrnosti a falše, kdy na jedné straně studuje teologii, hlásá, že žije podle Desatera, a hodlá stavět lázeňskou kapličku, a na straně druhé pomocí nejrůznějších kulatých paragrafů a kliček přichází k majetku, který jeho otec pomáhal znárodňovat? Jeden z bludovských se v této souvislosti ptal, zda je stále ještě ve starozákonním kodexu zakotveno přikázání „Nepokradeš“… Riedlovo vystoupení mělo charakter pořadu Klekánice z roku 1998, právě toho, na jehož konci dohasíná puklé srdce MUDr. Zdeňka Pospíšila st.

Dalším prazvláštním svědkem byl Karel Cvrk, který vystupoval již v onom neblahém dokumentu Klekánice z roku 1998 jako spoluvězeň Zdeňka Pospíšila ml. Tentokrát mu byla přisouzena jiná role – pozice zaměstnance ONV Šumperk, div ne asistenta Pospíšila st., který věděl, co kdo řekl a jak se choval na schůzi, jíž se Cvrk osobně nezúčastnil. Nemusíme v této chvíli rozvíjet debaty o nejrůznějších rodinných vztazích K. Cvrka a jiných, zmíněných „pamětníků“. Stačí si vyhledat jeho jméno v oficiálním seznamu agentů StB dostupných na internetu. Já jsem jej tam našel evidovaného pětkrát…

Je skutečně normální, že dnes agent StB (byť také vězeň z padesátých let) svědčí proti oběti komunistického režimu, která nekolaborovala?

Jsem skutečně rád, že se otevírají nevyjasněné, temné stránky bolestných dějin. Dokument „Habermannův mlýn“ je na tomto poli záslužným počinem. A proto se těším, že v souvislosti s vyrovnáváním se s dědictvím minulosti přijde jednou čas i na dobu současnou. V televizi se pak budeme moci podívat na dokument o smrti MUDr. Zdeňka Pospíšila st. v roce 1998, o celém prapodivném restitučním řízení táhnoucím se celými devadesátými lety, lázeňské kapličce, o níž se říká, že snad má být kajícným skutkem za spáchaná bezpráví.

Přiznávám, že tento článek nepíšu se zvláštním potěšením a radostí. Dlouho jsem o něm přemýšlel, několikrát jsem byl od jeho psaní svými blízkými zrazován. Ale uvnitř sebe jsem cítil, že mlčet nejenom že nemohu, ale vlastně ani neumím a nesmím. Píšu tento text i s vědomím, že s ním možná velká část z vás – bludovských – nebude souhlasit, že na mě leckdo bude opět chtít podávat trestní oznámení či že se stane námětem četných pří, dohadů, veřejných řečí apod.
Ptá-li se kdo, proč připomínat a nezapomínat (či to dokonce zavrhuje), udělá nejlépe, bude-li hledat odpověď u obětí těchto dějů. Jeden z nich, papežský prelát Mons. ThDr. Antonín Huvar (vězeň z pověstné Grebeníčkovy uherskohradišťské věznice) v jednom rozhovoru řekl: „Když kdekdo mluví o nutnosti odpustit našim vrahounům a mučitelům, tak říkám: ‚Neupravuj Písmo svaté. Jak my můžeme milovat tyhlety vrahouny, když Pán Ježíš na kříži jednoho vezme a druhého kopne do zadku?‘“ Právě z událostí nedávné historie vyrůstá dnešní doba. Nebudeme-li jim rozumět, neporozumíme dnešku. A tak je důležité vědět, že kauza Habermannova mlýna, stejně jako Riedlových (či správně postaru: Pospíšilových) lázní jsou krutými připomínkami lidské zvůle.

PhDr. Stanislav Balík
Bludovan číslo 5/2004