|
|
Jak
se kupuje restituce , jak lze ohýbat restituční
zákony (2014)
|
|
|
aneb
dva trestné činy v lázních
Bludov kryje tzv. restituce
Déle jak 20 roků
vede rodina Pospíšilova soudní spor o restituci
lázní Bludov z pozice dětí a vnuků původního
zakladatele a vlastníka Zdeňka Pospíšila /
1903-1979/.
Po roce 1948 byla
celá rodina Pospíšilova postižena tím nejkrutějším
způsobem. Přišla o svůj majetek a domov / lázně
Bludov/ a následovaly roky těžkého života. Otec se
2 syny ve vězení, matka s nejmladším synem u
rodičů s nálepkou třídních nepřátel. Dalo by
se tedy předpokládat, že restituční zákony 90. let
min. století měly za cíl alespoň
částečně odčinit křivdy a
nespravedlnosti, tak jak to stojí v preambuli
těchto zákonů. Ovšem v případě lázní Bludov
to neplatí a u soudu zaznívají přímo absurdní
výroky.
Problém tkví
v tom, že majetek měli vydat rodině ti, kteří
to rozhodně neměli v úmyslu - MUDr.Jiří Riedl
, ředitel státního podniku lázně Bludov a jeho
náměstek Oldřich
Švéda. Tito jmenovaní začali jednat bez
ohledu na státní instituce a to za
účelem vlastní „restituce“, zákon nezákon,
účel světí prostředky. Využili toho, že po návratu
z kriminálu nesměl žít Zdeněk Pospíšil
v okrese Šumperk s odůvodněním, že by
pobuřoval lidi. Zdeněk Pospíšil žil
v Liptani, těžce nemocná manželka se syny
v Chromči. Vzájemně se navštěvovali do té
chvíle, než se ke Zdeňkovi Pospíšilovi nastěhovala
Zdeňka Bartoňová, úředně vedená coby pečovatelka.
Rodinné vztahy byly narušeny, ovšem je třeba
připomenout, že manželé Zdeněk a Josefa
Pospíšilovi nebyli nikdy rozvedeni, existuje dopis
z vězení na Mírově, ve kterém
Zdeněk Pospíšil děkuje „své Pepince za
nadlidskou dřinu při budování díla - lázní, pro
své syny“. Zda byla paní Bartoňová vyzvána, aby „
hlídala“ Zdeňka Pospíšila lze připustit, byl veden
jako osoba sledovaná Stb, stejně jako sledovala
Stb i jeho syna MUDr. Zdeňka Pospíšila, na kterého
byl v r.1966 založen spis s krycím
jménem Lázně (skartován 5.12.1989). Pravda je, že
Zdeněk Pospíšil sepsal závěť, kde rodinu vyděďuje
s ohledem na narušené vztahy, a protože nic
nevlastní, odkazuje ten drobný majetek paní
Bartoňové. O existenci této závěti neměla rodina
tušení, ale kdo o ní věděl, byl MUDr. Riedl. Tento
člověk se v lázních narodil coby syn
národního správce, předtím Pospíšilova šoféra.
Riedlova matka shazovala ze žebřiňáku židle, které
si Pospíšilové po znárodnění spolu s pár
kousky šatstva odváželi se slovy, že vše patří do
lázní. To, že Riedlové brali lázně za svůj domov
pronesla i v roce 2004 dcera J. Riedla
–Simona Skoumalová, když přebírala od geodetky
papíry se zaměřením hranice pozemků: “Já to tu
znám, já jsem v lázních doma“. Malá ilustrace
toho, že MUDr. J. Riedl byl rozhodně ten poslední,
kdo by ctil odčinění křivd. K tomu mu
sekundoval Oldřich Švéda, muž všeho schopný. Pro
úplnost, restituční
problémy s těmito jmenovanými měl i jiný
člověk, jehož majetek se jmenovaným také líbil,
ale ten v soudním sporu svůj dům získal,
přestože už v lázních ležela budoucí smlouva
o jeho prodeji.
V r. 1991
přišli Pospíšilové po více jak 40 letech domů, do
lázní. Vlivem emocí ztratil MUDr. Zdeněk Pospíšil
ostražitost mukla, která mu v Jáchymově
zachraňovala život a na otázku MUDr. Jiřího
Riedla, co budou Pospíšilové s lázněmi dělat,
odpověděl upřímně: “V rodině je lékařů dost,
vaše služby nebudeme potřebovat“. Tímto okamžikem
nastaly všemožné komplikace, proč lázně nelze
Pospíšilům vydat a náhle se objevila závěť.
Z dědičky „tohoto drobného majetku“ se stala
„ univerzální závětní dědička“. Pobočka kraj.
soudu v Olomouci, předsedkyně
JUDr. Karla M., neřešila, zda bylo možné
v r.1979 vydědění manželky a dětí, zda je
dědic ze závěti, která byla předložena při
dědickém řízení. Žádné dědické řízení se totiž pro
nedostatek majetku nekonalo. Kdyby se konalo, byly
by děti a manželka neopomenutelnými dědici, neboť
pádné důvody pro vydědění v závěti uvedeny
nejsou.
Dne 2.11. 1999
(krátce po úmrtí MUDr. Zdeňka Pospíšila ml., jehož
srdce mukla nevydrželo mediální kampaň iniciovanou
Riedlem s jeho známostmi v ostravské
televizi) vydává MUDr. Jiří Riedl lázně
Zdeňce Bartoňové, která je nevlastnila ani minutu,
neboť si je od ní ihned kupuje spolu
s náměstkem Oldřichem Švédou. V té době
platilo byť nepravomocné rozhodnutí okr. soudu
v Šumperku, že lázně mají patřit Pospíšilům
s odůvodněním, že restituční zákony mají
zmírňovat křivdy a
drobný majetek je obvykle částka
zanedbatelná a nikoli tedy lázně.
MUDr. Jiří
Riedl s Oldřichem Švédou 2.11.1999 lázně
„kupují“ - za peníze státního podniku - od jimi
ustanovené „restituentky“ Bartoňové. Přestože se
jedná o státní podnik, ministerstvo zdravotnictví
coby zřizovatel nebylo o
majetkových převodech
informováno, to konstatují pozdější
zprávy NKÚ v době, kdy byl trestný čin promlčen.
Švéda s Riedlem kupují lázně jménem
společnosti LLB s.r.o. léčebné lázně Bludov, IČO
61973122 za celkovou cenu 6,5 mil., poslední
splátka do 10 roků, přičemž daň z převodu
nemovitosti za uvedený obchod činila 1 mil., takže
skutečná odhadní cena majetku cca 30 mil. Kč. MUDr. Jiří Riedl
ve funkci ředitele státního podniku ihned
pronajímá koupené budovy státu za nemalý obnos /
300tis.Kč měsíčně/, což se děje ostatně dodnes,
jen místo otce zde figuruje jméno dcery -Simona
Skoumalová (roz. Riedlová). Za takové peníze lze
koupit vše, i spravedlnost! 20 min. před začátkem
soudního jednání v Olomouci jde k soudkyni
JUDr. K.M. muž - Karel Cvrk, 7x evidovaný
agent Stb, krycí jméno Zimerman, v té době žije
s Riedlovou matkou Vlastou. Pod paží svírá
diplomatku, že v ní nesl peníze, nikdy při
konfrontaci nevyvracel.
V dalších
letech skutečně došlo k tomu, že Pospíšilovi
nezískali žádný nárok na restituci lázeňského
majetku, který přímo vydávala osoba povinná (tedy
držitel majetku v r. 1991).
V soudních rozhodnutích z pobočky kraj.
soudu v Olomouci, JUDr. Karly M. jsou
sepsány takové absurdity, že není důležitý text
zákona, nýbrž smyslem je napravit křivdy
z minulosti a nezpůsobit nové. Pominut byl
pohnutý život Josefy Pospíšilové (1905-1989), bez
jejíž každodenní těžké práce a věna vloženého do
podniku by lázně nikdy nevznikly. Pamětníci
vzpomínají, jak den po porodu prostředního syna
Jana stála opět v lázeňské kuchyni a čistila
zeleninu. Pominut byl MUDr.Zdeněk Pospíšil
(1929-1997), který kvůli lázním strávil
v komunistických kriminálech a uranových
dolech 6,5 roků mladého života. Po návratu
z vězení mohl pracovat jen jako kopáč u
meliorací, prošel mnoha dělnickými profesemi,
lékařské povolání mohl vykonávat až po opětném
vystudování medicíny od r. 1970. Pominut byl
syn Jan Pospíšil (1935-2000), který „ seděl“ půl
roku (byl mladý). Pominut byl syn František
Pospíšil (1941), který pro svůj věk do vězení jít
nemohl. Mohl ale na skútru vozit svoji matku
(spojenou s ním řemenem, aby únavou nespadla)
po všech možných vězeních, kde právě jeho bratři a
otec seděli. S cejchem špatného třídního
původu byl jeho životní osud krutě poznamenán.
V kontrastu
s letmým vylíčením života Pospíšilů stojí
životy novodobých „ restituentů“. Paní Bartoňová
prožila svůj život pohodlně jako spokojená
invalidní důchodkyně, s hrůzami padesátých
let ji nic nespojovalo. MUDr. Jiří Riedl se
v r.1949 narodil v bludovských lázních,
kde jeho otec a strýc vykonávali národní správu a
v podstatě zde prožil celý svůj pohodlný
život. Dodnes bydlí jeho dcera v domě
postaveném Pospíšily, její otec přeci majetek
koupil za zlomek skutečné hodnoty. Oldřichovi
Švédovi, majiteli padesátiprocentního podílu LLB
s.r.o. léčebných lázních Bludov, se také žije
dobře a peníze vytunelované z lázní svižně
investuje do svého soukromého poniku Mija-Therm,
s.r.o. Tyto popsané lázeňské machinace spadají pod
zákon číslo 87/1991 Sb.
Restituce, které
se uskutečnily podle zákona o půdě, zák.č.
229/1991 Sb. nebyly do nedávna dotčeny
libovůlí osoby povinné. Zemědělské nemovitosti
nevydávala osoba povinná (která by
si tímto podřezávala
po sebou větev), ale okresní pozemkový
úřad. Takže do roku 2004 Pospíšilové restituovali
v zemědělství. Do nich nemohl totiž
MUDr. Jiří Riedl s Oldřichem Švédou
zasáhnout, což neznamená, že se o to nepokoušeli,
včetně výhrůžek neposlušným úředníkům. Snažili se
sice zpětně antidatovat dokumenty jménem
Z. Bartoňové, ale čestní úředníci je
odkazovali na lhůtu v zákoně. Pokud si někdo
nezažádá o vydání majetku, tak zní zákon,
nastupuje na jeho místo ten, který svou žádost
uplatnil v řádném termínu. Pozemkový úřad
vydává Pospíšilům pole
a k velkému zděšení pánů Riedla a
Švédy v roce
2004 i pole kolem lázní.
Tito si najímají ochrannou službu se psy
a SOS, která sepisuje hlášení, jak si zlí
Pospíšilové počínají na svých pozemcích.
Neprodleně vyhledávají osvědčeného právníka
z Brna JUDr. Jana V. (se zajímavou
minulostí), který už má v lázních svoji s.r.o
LAS a začínají další soudní tahanice.
Nemovitosti u lázní totiž už Riedl se Švédou
jednou samozvaně vydali pani Bartoňové,
v příloze uvedenou smlouvou si je od ní
„koupili“ a následně je prodali státu státu a
použili je jako platidlo. Pozemkový úřad označil
tyto úkony za neplatné, protože
proběhly v rozporu se zákonem.
Byly porušeny hned
dva zákony - o půdě a o státním podniku.
Riedl se Švédou spolu s J. Vokálem se
vrátili ke staré taktice.
Hned 3 soudní žaloby a snůška nekonečných
lží a nepravd. Jen silná osobnost může v klidu
v soudní síni poslouchat emocionální výlevy
JUDr. Jana V.
s odkazem na listinu Základních práv a
svobod o nových křivdách, které se vydáním polí
Pospíšilům
staly nežijící paní Bartoňové, v podstatě
Riedlovi se Švédou. Okresní soud rozhoduje dle
zákona. Pole patří Pospíšilům. Ale již dříve
uváděná JUDr. Karla M. z Olomouce
vynáší odlišná rozhodnutí. Problém tkví
v tom, že ona svá rozhodnutí nevysvětluje, na
což má každý účastník soudního řízení ze zákona
právo! Lze tedy číst v rozhodnutí, že není
potřeba rozlišovat, podle jakého zákona restituce
proběhla, zda podle z.č.87/1991 (mohl vydávat sám
ředitel státního podniku) nebo podle zákona o půdě
č.229/1991 (mohl vydávat jen Okresní pozemkový
úřad, který přezkoumal podmínky zákona a spolu
s ministerstvem zemědělství). Restituční
zákony č.87/1991Sb. a 229/1991Sb. mají jasně
vymezen rozsah své působnosti a také uvádějí, že
nemohou být navzájem zaměňovány.Tři právníci,
kteří se účastnili soudu nevěřícně naslouchali .
V případě
Pospíšilů a lázní jasná dikce zákona neplatí ani
po 20 letech. Opět je zdůrazňován princip obavy z další
křivdy. Aby tedy nebyli ukřivděni a poškozeni
MUDr. Jiří Riedl s Oldřichem Švédou,
Krajský soud Ostrava - pobočka Olomouc odňala část
pozemků Pospíšilovým a „vrací“ je Riedlovi a
Švédovi.
Zde mě vždy
napadne myšlenka, zda bych takto nemohl
argumentovat např. u Finančního úřadu - letos
nebudu platit daně, i když to zákon vyžaduje -
letos se mi to nehodí, újmou peněz odvedených
Fin. úřadu by mi mohly vzniknout finanční
potíže apod.
Proč tuto historii
připomínám? V letošním roce se konečně
objevil v jednom ze soudních spisů u
Okresního soudu v Šumperku písemný
a hmatatelný důkaz o
tom, jaký byl od samého začátku skutečný záměr
Jiřího Riedla a Oldřicha Švédy s restitucí.
Výhodná privatizace a
odstranění překážejících restituentů bez
rozdílu, neboť oni dva mohou vše, zákon nezákon a
jakási náprava křivd je k smíchu.
Níže otiskuji
dokument, který dokazuje, jak musela
Zd. Bartňová platit MUDr.J.Riedlovi a
O.Švédovi za „restituci“
a kolik jí z „restituovaného“
majetku nechali. Jedná se o dodatek
č. 4 ke kupní smlouvě , kterou výše jmenovaní
kupovali od Zd. Bartoňové nemovitosti
bludovských lázní. Na první straně dodatku je
výčet dílčích plnění, kterými již LLB
s.r.o.,Léčebné lázně Bludov ( společníci a
jednatelé MUDr.Jiří Riedl a Oldřich Švéda) část
kupní ceny uhradili - kromě 1 mil.Kč v úhradě
daně z převodu nemovitosti a zálohy 1 mil.Kč
na kupní cenu však dále
539.500,-Kč „ za plnění související s vyřízením
restitučních nároků v průběhu vyřizování
restitucí“!
a dále snížení kupní ceny o 916.289
Kč coby náhradu za jednorázovou výplatu kupní ceny
oproti dohodnutým 10letým splátkám ( Zd.Bartoňová
měla v r.1999 již 83 roků). Shrnuto - majetek
v odhadní ceně 30 mil. Kč si Riedl se Švédou
přivlastnili cca za 4 mil. za porušení 2 zákonů.
Tento v podst. trestný čin je zaštiťován
samozvanou aplikací restitučního zákona.
Je neuvěřitelnou
drzostí MUDr.Jiřího Riedla (mimochodem nechal se
vysvětit na akolytu) a Oldřicha Švédy odvolávat se
na křivdy způsobené komunistickým režimem, kterému
oddaně sloužili, a poukazovat na hrozící křivdy,
které by mohly vzniknout přísnou a formální
aplikací restitučních zákonů. Jedná se o výsměch
soudnictví obětem komunismu - rodině Pospíšilově.
Přestože je v soudním spise uložen dokument,
který je usvědčuje z nemorálního jednání,
prohlašují ústy svého právního zástupce, že není
třeba trvat na formální aplikaci restitučních
zákonů a to v rámci zmírnění již nastalých
křivd a v rámci předcházení křivdám novým.
Ano, ti co lázně vybudovali a byli za to odměněni
kriminály, jsou mrtví. Zato Jiří Riedl
s Oldřichem Švédou žijí z ukradeného.
Foto smlouvy
|
|
|
|
|
|
| |
|
