Obraz bídného stavu českého soudnictví

Když jsem 19.11.1998 v noci psal tento článek, původně určený k otištění v regionálním tisku, nevěděl jsem, jak dramatický spád události naberou. Díky podobným aktivitám, jako jsou ty níže zmíněné, nevydrželo statečné a životem zkrušené srdce MUDr. Zdeňka Pospíšila a 29.12.1998 ve věku 69 let dotlouklo. Jeho pohřeb se 5.1.1999 stal manifestací za pravdu, stal se masovým vyjádřením podpory rodině Pospíšilových. Nedá mi, abych teď nezopakoval poslední slova pohřebního proslovu nad rakví zesnulého: "Vážený pane doktore, věřil jsem, že budete přítomen závěrečnému vítězství. Bohužel Vám to nebylo souzeno. Vy však už dnes s jistotou víte, že Vaše blízké vítězství nemine. A já vím, že se musí naplnit slova, která zdobí jednu mnoha kytic, kterými jste obsypán: Pravda zvítězí."

A ještě něco: najděte si na internetu seznam agentů StB a zkuste si tam pohledat některá jména "věrohodných svědků" v pořadu ČT vystupujících. Najdete-li tam některé a budete-li vědět, že Konfederace politických vězňů vyloučila všechny své členy, bývalé spolupracovníky StB, pochopíte vše.

Jméno severomoravské obce Bludov se v poslední době čím dál častěji vyskytuje v novinách (a to nejen regionálních), časopisech a dokonce i v televizi. Příčinou není zájem o bludovské zajímavosti, památky, či osobnosti velkého významu. Příčinou je nevyřešený majetkový poměr ve vztahu k bludovským lázním.

Pamětníkům zajisté nemusím připomínat, kdo to byl pan Zdeněk Pospíšil st., a kdo to je jeho syn MUDr. Zdeněk Pospíšil ml. Jméno František Riedl znají zajisté také a jeho syna MUDr. Jiřího Riedla není určitě potřeba připomínat ani generacím, které druhou světovou válku nepamatují. Paní Zdeňku Bartoňovou však kromě přátel MUDr. Riedla nezná téměř nikdo. Těchto pět rozdílných životních osudů tvoří hlavní osu dramatu, který v poslední době tak moc zaměstnává česká média.

Je velmi zajímavé, jak moc rozdílným způsobem se celé záležitosti postavil časopis TÝDEN a Česká televize. V 37. čísle TÝDNE, které vyšlo 7. 9. 1998 byli čtenáři na dvou tiskových stranách objektivně informováni o celé záležitosti. Ve zkratce: Z. Pospíšil st. založil v Bludově v roce 1929 na zelené louce sirné léčebné lázně. Ty mu byly po komunistickém puči v r. 1948 znárodněny. Ve hře už byl ovšem F. Riedl, bývalý Pospíšilův šofér. Ten rodinu Pospíšilových z lázní vyhnal, sám se v nich usadil a po čase v nich dělal ředitele. Tvrdá pěst dělnické třídy dopadla jak na Z. Pospíšila st., který byl odsouzen za vymyšlené obvinění z rozvracení republiky na 25 let (odseděl si nakonec “jen” 11 let), tak na jeho syny. Z. Pospíšil ml. byl zatčen, obviněn z přípravy únosu prezidenta Beneše z Lhoty Štědrákové a odsouzen na 6 let kriminálu. Jeho mladší bratr Jan byl odsouzen na 6 měsíců. V jeho procesu už ovšem opět figuruje jméno František Riedl, který jej u výslechu zkopal!

Ve výkladu událostí, které se odehrály po návratu Pospíšilů z kriminálu se obě proti sobě stojící strany rozcházejí. Zatímco rodina Z. Pospíšila st. tvrdí, že jejich otec trpěl paranoidní psychózou a že nebyl po duševní stránce zdráv, tvrdí pí. Bartoňová, která se u Pospíšila st. objevila v momentě, kdy byl zaměstnán v lázních Darkov, že do poslední chvíle naprosto jasně myslel. Ten, kdo jen něco málo ví o stavech, v jakých se vraceli političtí vězni z kriminálu po více jak deseti letech, dá patrně za pravdu MUDr. Pospíšilovi, který tvrdí, že svého otce shledal ve zuboženém stavu. Jejich kontakty byly, přestože syn svého otce vinil ze svého zatčení, každotýdenní. Když se objevila pí. Bartoňová, kterou MUDr. Pospíšil nazývá nepublikovatelnými výrazy, ustaly docela. Viděli v ní most mezi svým otcem a Státní bezpečností, která věděla o každé návštěvě manželky a synů u starého pána. Nicméně pí. Bartoňová byla Pospíšilovou pečovatelkou, a tak když v roce 1977 psal závěť, vydědil v ní své syny a manželku (jakkoli to tehdejší právní řád neumožňoval) a svůj, tehdy nepatrný majetek odkázal právě své pečovatelce. O dva roky později zemřel. Rodina o závěti nic nevěděla, ve stanovené lhůtě vůbec neproběhlo dědické řízení.

Když se po převratných změnách roku 1989 přihlásili synové o majetek po otci, narazili. Nepředložili totiž závěť svého otce neboť ne každý umírá se závětí, a tak ji jel ředitel bludovských lázní MUDr. Jiří Riedl, syn Františka Riedla (ano, toho, který byl spoluviníkem rodinného neštěstí a na kterého zejména Jan Pospíšil díky kopancům uděleným při výslechu asi nezapomene) hledat na státní notářství do Krnova. Tam zjistil její obsah a pustil se (nikdy veřejně nevysvětlil proč!) do pátrání po pí. Bartoňové. Našel ji v pečovatelském domě v Novém Jičíně. Po dlouhých jednáních byly nezávisle na sobě v červnu 1998 vyneseny dva rozsudky. Krajský soud v Ostravě 4. června zamítl návrhy směřující ke zpochybnění nároků pí. Bartoňové. 19. června však Okresní soud v Šumperku rozhodl o vydání lázní potomkům pana Pospíšila. Stojí tedy proti sobě dva rozsudky, obě strany se proti jejich znění odvolaly. Neskutečně dlouhých sedm let se tak vleče restituční spor, kdy proti sobě stojí syn (reprezentující i své bratry) zakladatele a syn bývalého šoféra. Ten je totiž hlavním aktérem, nikoli pí. Bartoňová. Podle časopisu TÝDEN ví, že pokud Pospíšilové lázně dostanou zpět, budou dny jeho ředitelování sečteny.

Tolik fakta. Česká televize na svém prvním programu odvysílala 19.11. 1998 pořad Klekánice, který měl do objektivity hodně daleko. Tolik zášti a zaujatosti na prostoru cca desetiminutovém jsem už dlouho neviděl, nejvíce mě však zaráží, že se k tomu propůjčila veřejnoprávní televize. Zdaleka nebyl poskytnut oběma stranám stejný prostor pro vyjádření.

N E V Í M proto, proč vystoupil pouze právní zástupce Bartoňové JUDr. Stanislav Brtník a ne také právní zástupce Pospíšila JUDr. Josef Sedláček. Nevím, proč nezazněl onen vzpomenutý fakt o účasti Riedla st. na vyšetřování Jana Pospíšila. Nevím, proč nebyl zmíněn velmi těžký osud MUDr. Pospíšila, který po návratu z vězení pracoval u lopaty u Meliorací, posléze v MEZu Postřelmov. Nikde neměl samozřejmě jako bývalý MUKL (muž určený k likvidaci) na růžích ustláno. Nevím, proč nebyl učiněn žádný rozhovor s některými bludovskými občany, jejichž valná část, jak si troufám tvrdit, stojí za Pospíšilovými, ale nějaká sousedka a zjevná kamarádka pí. Bartoňové z Liptaně, kde Pospíšil st. dožíval svůj život, vedla dva srdceryvné monology. Nevím, proč byl dán prostor Karlu Cvrkovi, bývalému politickému vězni, který plácal nesmyslné věci o tom, jak dobře živený byl Z. Pospíšil vězeň. (Jen pro představu: když se Pospíšil vrátil z kriminálu, vážil 45 kg a jeho maminka ho nemohla poznat.) Nevím, proč autor pořadu neuvedl, že K. Cvrk žije v partnerském vztahu s matkou MUDr. Riedla v bludovských lázních. Nevím, proč nebyl uveden onen fakt nemožnosti vydědění v době sepsání závěti platnými zákony.

T U Š Í M, že podnět k natočení pořadu vydal MUDr. Riedl, který byl hlavním “hercem” celého dokumentu, kdežto Pospíšilovi byli vhodným sestříháním pořadu odsouzeni do role obžalovaných. Tuším, že MUDr. Pospíšil ve zmíněném televizním pořadu říkal pravdu, jakkoli právě pro něj nebyla nejlichotivější (týkala se jeho vztahů k otci po návratu z vězení).

V Í M, že děti nemohou za hříchy svých rodičů. Vím ale také, že mně osobně by připadlo přinejmenším trapné a nemravné dělat ředitele v lázních, které můj otec pomáhal znárodnit, a všemožně bojovat proti jejich navrácení vyhnaným synům původního majitele. Vím, že MUDr. Riedl je bezcharakterní člověk, který je hlavním viníkem smrti MUDr. Zdeňka Pospíšila (doplněno po Pospíšilově smrti - pozn. aut.). Vím, že je nesmírnou ostudou našich soudů a všech institucí a lidí kolem nich, že nedovedou rozhodnout, když možná ne po stránce právní, tak určitě po stránce mravní, zcela jasný případ. Vím, že Pospíšilové mají dostat zpět “dědictví otců” a spravovat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.